O mně

Jsem Astrael

kněžka,

hledačka autenticity

a bezpodmínečné lásky

Mé jméno duše – Astrael přišlo na podporu darů, které nesu ve své vílovské, elfské esenci. Připomíná mi, jak jsem tancovala na loukách, propojovala se s bytostmi přírody a čerpala z nich moudrost. To, jak jsem se držela s druhými ženami – bohyněmi a spolu jsme oslavovaly cykly přírody. Nesu mnoho bezpodmínečné lásky a Světla a má esence se přirovnává k bílé růži – čistému a neposkvrněnému dobru a lásce. Moje moudrost chce být sdílená.

Esence, kterou aktuálně žiji a dávám prostor jejímu naplnění

Pokud oceníš civilnější příběh, kde popisuji svou cestu… čti dál

Vystudovaná socioložka. Vysvěcená kněžka. Výzkumnice v marketingu. Vymeditovaná jogínka. Vyživená žena.

Od roku 2015 jsem pracovala v prestižní webové agentuře, vydělávala hodně peněz a žila poměrně příjemný život. Každou výzvu jsem vždycky přijala za svou. Studovala jsem i pracovala v zahraničí, psala dvě diplomky zaráz a tančila jsem balet. Také jsem ale osvobozovala své démony skrz psychedelické zkušenosti (a alkohol :-)) a už pár let jsem se pokoušela vzpomenout, kdo vlastně jsem.

Jednoho lednového večera roku 2018 jsem zamířila do brněnského divadla Reduta na představení Vévodkyně a kuchařka. Během hry se u slavnostně prostřených stolů podávalo degustační menu, a tak se všichni návštěvníci stali přímou součástí děje.

Vévodkyně se pyšnila svou aristokracií, uctívala mamon a opulentně hodovala. Postupně však ze sebe strhávala masky, aby skončila pohledem na sebe samu v zrcadle. Bez paruky, okázalého šatstva a bizardní pompéznosti. Ke konci hry plné metafor se z divácké řady zvedla operní pěvkyně a já jsem po pár vteřinách vypukla v nekontrolovatelný usedavý pláč. Slovům jsem nerozuměla, ale jakoby skrze ni zpívalo mé srdce, má duše, která taky potřebovala strhnout masky a vymanit se z panoptika, do kterého se sama uvrhla.

Druhý den jsem s obrovským strachem oznámila, že odcházím z práce. Odletěla jsem sama na měsíc do Thajska a dopřála si striktní meditační ústraní v lesním buddhistickém klášteře. V absolutní tichosti, s trochou rýže a nekonečnými hodinami se sebou samotnou. Hodně jsem plakala a bojovala. Po několika dnech však mentální kolaps vystřídal obrovský klid a smíření.

Uvědomila jsem si, že si musím naslouchat, abych slyšela svoji vnitřní pravdu. Že nemusím být socioložkou, výzkumnicí, kněžkou nebo jogínkou, i když jimi jsem. Že se potřebuji vyživovat tím, co mi zrovna slouží, ale na té nálepce nezáleží. Záleží na tom, co je uvnitř. Vždycky.

Protože vím, jak těžké to je – slyšet se (a vidět), pořádám meditační setkáníženské kruhy a ceremonie a rituálně oddávám. Jakmile jsem se naučila vyživovat sebe, dovolila jsem si předávat to i ostatním. Ponor do nitra a vědomá láska jsou totiž dva řídící principy mého života.

Astrael